Budeš trpět, nebo přijmeš fakt, že to bolí?
V současné společnosti jsou nepříjemné pocity a bolest brány jakožto něco nepatřičného a tak jsme povětšinou učeni je již od útlého dětství potlačovat anebo se jim vnitřně vyhýbat. Již od mala vyrůstáme v tom, že mít strach, cítit bolest, cítit se smutně nebo jakkoliv jinak nepříjemně je něco špatného a rozhodně bychom se takto cítit neměli. Tento názor se v nás postupně ukotvuje až během času začneme brát tento vzorec chování jakožto náš vlastní a zcela normální. Namísto prožívání pocitů se je naučíme potlačovat a vyhýbat se jim.
Pokud se bolesti vyhýbáme, trpíme. Pokud se ji snažíme obejít, trpíme. Pokud se snažíme vymyslet způsoby, jak to udělat nebo vymyslet tak, aby to nebolelo… Bohužel, trpíme.
Vyhýbání se bolesti vytváří více bolesti – to je utrpení.
Prožívání bolesti bolest zmírňuje, nebo zcela uvolňuje. Je vyslyšena…
Proto je tolik důležité se při řešení hlubších životních problémů zaměřit na jejich podvědomou příčinu – na moment, kdy v nás tyto pocity, myšlenky a názory začaly vznikat. Tam je odpověď. Pokud jsme totiž již od mala zvyklí utíkat, potlačovat a neprožívat bolest a nepříjemné pocity, je v nás takto už od útlého dětství zaseknuta spousta nedoprožitých situací, které si sebou do života podvědomě neseme. Ty vytváří náš vnitřní svět, ten se odráží v našem chování, v našem charakteru a také v našem vnějším světě. To, co podvědomě máme a co jsme si nevyřešili, se nám v životě neustále opakuje a emočně nás ovlivňuje.
Snažit se vyřešit problém, který vznikl např. někdy v 6 letech, racionálním myšlením dospělého nefunguje. Ono totiž naše racionální stránka to samozřejmě chápe. Ví, jak to je. Ví, jak se na to dívat a ví, že je to přece blbost a nemusí ji to trápit. Mimo jiné taky ví, že to tam tehdy dost bolelo a rozhodně nemá v plánu se tam znovu vracet.
Jenže emoční stránka je pořád v oněch 6 letech, kde ji to bolí, je to nepříjemné,… něco se tam děje a ona neví, co s tím – je zvyklá to potlačit, necítit to, utéct, a i když ne tohle všechno, prostě neví, co s tím. A má na to plné právo, vždyť je jí 6 let, tak je zcela přirozené, že neví, co s tím. Variant a emocí, které tam naše emoční stránka (to malé dítě) prožívá, je nekonečné množství, každopádně je tam zaseknutá a čeká na to, až bude znovu plně vnímána. Aby to mohla plně prožít. Aby to tam mohla vidět i jinak. Aby to mohlo BÝT i jinak. Jakožto dospělý člověk vracející se do minulosti již tohle dokážeme. Již jsme schopni ony situace zpětně vnímat a prožívat.
Stačí se vrátit do situace a znovu ji prožít tak, jak jsme ji vnímali v oněch 6 letech… Jo, jít do té bolesti, lítosti, zrady, odporu, nepochopení, agrese nebo jiného pocitu. Konfrontovat se se sebou samým, se situací. Prožít ji naplno, nevyhýbat se, neutíkat, nepotlačovat, klidně jít postupně po malých krůčcích. Být tam a prožít to. Velmi brzy zjistíme, že tímto způsobem dokážeme velmi efektivně řešit své vnitřní bolesti a problémy. Také nám dochází, s čím vším tohle v našem životě souviselo nebo souvisí. Že žijeme stejný vztahový vzorec, jako naši rodiče, že si od dětství prožíváme stále znovu a znovu tu samou situaci, že si ve vnějším světě potvrzujeme názory, kterým vnitřně věříme. Že náš vnitřní svět vytváří náš vnější.
Každopádně je tento způsob o tom, naučit se přijímat a prožívat bolest, což je z počátku minimálně děsivé, divné a taky nám to bude připadat dost debilní. Ono totiž úmyslně se vracet do situací, které nám v minulosti nebyly příjemné, není příjemné – každopádně, kdo řekl, že by to mělo být příjemné?
Pokud se bolesti vyhýbáme, trpíme. Pokud se ji snažíme obejít, trpíme. Pokud se snažíme vymyslet způsoby, jak to udělat nebo vymyslet tak, aby to nebolelo… Uhm, bohužel, trpíme.
Vyhýbání se bolesti vytváří více bolesti – to je utrpení.
Bolest je nevyhnutelná, utrpení je volitelné. – Buddha
