Znovuprožití jako cesta z traumatu.
Za posledních několik měsíců jsem pracoval s několika klienty, kteří byli v životě zasaženi hlubším psychickým traumatem, a tak bych rád věnoval tomuto tématu několik řádků. Od vlivu traumatu, až po jeho překonání.
Dnes se zaměřím na první případ, ve kterém se jednalo o úmrtí jednoho z rodičů v dětství dané klientky, ve druhém se pak rozepíšu o souvislém ponižování osoby ze strany rodičů, násilí apod.
Zatímco jedno malé dítě se se smrtí dokáže postupně vyrovnat, pro jiné může být daná událost velmi bolestivá a náročná. To, co jednoho člověka ovlivní, druhého absolutně nemusí a naopak, proto i traumata jako taková jsou individuální a záleží na dané osobě, jaké měla v minulosti předispozice se se životní událostí nějakým způsobem vyrovnat. Nezpracovaná bolestivá situace se stává traumatem, a to poté ovlivňuje fungování člověka. Ať už neustálým přemítáním nad situací a žití v ní namísto v realitě, anebo nepřirozenou změnou psychiky jedince skrze nevhodné vyhodnocení situace, častokrát sebedestruktivním způsobem vůči sobě samému či světu.
Tato událost smrti jednoho z rodičů měla na danou klientku celoživotní vliv, který se projevil skrze neustálé žití v pocitech a myšlenkách souvisejících s touto událostí, namísto žití a vnímání světa kolem sebe. Člověk je zde v podstatě uvězněn ve své minulosti, která mu nedovoluje jít dále. To se děje ve chvíli, kdy jsme byli zasažení silnými emocemi a pocity a náš mozek se nás skrze potlačení těchto pocitů snažil před událostí ochránit. Ve skutečnosti však tyto emoce co nejvíce schová do krabičky s nápisem „rozhodně neotevírat“, což nás začne postupem času vícea více ovlivňovat. Potlačené emoce nás postupně začnou naplno ovládat a nedovolí nám normálně fungovat, neboť se podvědomě zaměřujeme na jejich neustálé potláčení, což nás vede k neustálému přemítání nad situací.
Prvotní sezení byla zaměřena především na postupné vracení se k traumatické události po stránce emoční – znovuprožívání traumatu. Nijak jsme neřešili myšlenkovou rovinu, neboť v začátcích nebyla potřeba a bylo nejprve nutné prolomit obranu před bolestí a před návratem do situace. Postupné prožívání poté dovoluje člověku se krok po kroku se situací v sobě samém seznamovat, dochází k postupnému emočnímu uvolnění a emoční vliv traumatu na člověka se zmírňuje.
Po několika sezeních jsme začali také pracovat s myšlenkovou rovinou a dostali jsme se od prvotního problému (který si nedovolím zmiňovat), až k traumatickému zážitku smrti otce z dětství. Po postupném zpracování této události se vnímání klientky začalo měnit, až byla schopna trauma a s ním související pocity postupně opouštět a zaměřovat se na svět kolem sebe. To samozřejmě neznamená, že má člověk svůj životní boj vyřešen, neboť se začnou projevovat další životní témata, která předtím byla před traumatem více v pozadí. Každopádně je zpracování traumatu pro člověka v podstatě cestou do světa a jinému vnímáni reality, než byl v minulosti zvyklý.
Technika znovuprožití se však nepoužívá jen u traumat, ale v podstatě tímto způsobem pracuji u veškerých větších bolestí, kdy je nejprve nutné se s emocemi skrze prožitek seznámit. Při plném prožití dochází k emočnímu uvolnění a uvědomění zde častokrát přichází z podvědomí samo při plném prožití daného pocitu. V jiném případě se pak ještě zpracovává i myšlenková rovina po stránce nalezení příčiny problému či pochopení.
Nedávno jsem také někde viděl titulek – Bolest jako cesta z traumatu, se kterým souhlasím. Návrat do bolesti se zde postupně stává léčivým a pro zpracování události také klíčovým.
